Míra nezaměstnanosti a kdo se do ní nepočítá

Míra nezaměstnanosti neudává, kolik procent obyvatel nepracuje. Udává, jaká část lidí, kteří pracovat chtějí a mohou, práci nemá. Studenti, lidé v penzi, rodiče na rodičovské nebo ti, kdo hledání vzdali, do ní nevstupují vůbec. V Česku navíc vedle sebe existují dvě čísla – obecná míra nezaměstnanosti z šetření statistického úřadu a podíl nezaměstnaných osob z evidence úřadů práce – a každé vzniká jinak.

Tři skupiny, do kterých statistika dělí dospělou populaci

Každý člověk od patnácti let patří do jedné ze tří skupin. Zaměstnaný je podle definice Mezinárodní organizace práce ten, kdo ve sledovaném týdnu odpracoval za odměnu aspoň jednu hodinu, a také ten, kdo práci má, ale zrovna v ní nebyl, třeba kvůli dovolené. Nezaměstnaný musí splnit tři podmínky najednou: v daném týdnu nepracoval, v posledních čtyřech týdnech si práci aktivně hledal a je schopen do dvou týdnů nastoupit.

Zaměstnaní a nezaměstnaní dohromady tvoří pracovní sílu, jinak řečeno ekonomicky aktivní obyvatelstvo. Všichni ostatní jsou ekonomicky neaktivní. Obecná míra nezaměstnanosti je podíl nezaměstnaných na pracovní síle, nikoli na všech obyvatelích. ČSÚ ji jako hlavní údaj uvádí pro věk 15 až 64 let.

Hranice jedné hodiny týdně mi přijde jako nejméně známá část celé definice. Člověk s drobnou brigádou, který by rád pracoval na plný úvazek, je pro statistiku zaměstnaný. Kvůli tomu se vedle míry nezaměstnanosti sleduje i podzaměstnanost.

Výběrové šetření pracovních sil: jak se odpovědi sbírají

Údaje podle definice ILO pocházejí z Výběrového šetření pracovních sil, které ČSÚ provádí nepřetržitě po celý rok. Tazatelé navštěvují domácnosti v náhodně vybraných bytech a ptají se všech jejich členů, co dělali v referenčním týdnu. Tatáž domácnost zůstává ve vzorku několik čtvrtletí po sobě, pak ji nahradí jiná. Odpovědi se následně přepočítají na celou populaci podle věku, pohlaví a regionu.

Jde o výběr, ne o úplný soupis, takže výsledek má statistickou chybu. U celostátního čísla je malá, u krajů nebo úzkých věkových skupin výrazně větší. Šetření také nezachycuje osoby bydlící v hromadných ubytovacích zařízeních. Rozdíl jedné či dvou desetin procentního bodu mezi dvěma měsíci bych proto za změnu trendu nepovažoval a díval bych se raději na několik období za sebou.

Podíl nezaměstnaných osob z evidence úřadů práce

Druhé číslo zveřejňuje každý měsíc ministerstvo práce. Podíl nezaměstnaných osob nevychází z dotazování, ale z evidence: v čitateli jsou dosažitelní uchazeči o zaměstnání ve věku 15 až 64 let, tedy ti evidovaní, kteří mohou hned nastoupit, a ve jmenovateli všichni obyvatelé téhož věku. Ukazatel se používá od roku 2013, kdy nahradil dřívější registrovanou míru nezaměstnanosti.

Jeho předností je úplnost. Nejde o vzorek, a tak je spolehlivě dostupný až na úroveň okresů a obcí. Nevýhodou je závislost na pravidlech evidence – změní-li se podmínky, za nichž se lidé registrují nebo jsou z registru vyřazováni, pohne se i číslo, přestože se na trhu práce nic nestalo.

Proč se obě čísla liší

Liší se čitatel i jmenovatel. Na úřadu práce může být evidován člověk, který práci ve skutečnosti aktivně nehledá nebo si drobně přivydělává – pro šetření ČSÚ nezaměstnaný není. Naopak ten, kdo si práci hledá sám přes inzeráty a známé a na úřad nešel, v evidenci chybí, ale tazateli odpoví, že je bez práce.

Jmenovatel působí opačným směrem. Podíl nezaměstnaných osob dělí počtem všech obyvatel v daném věku včetně studentů a dalších neaktivních, kdežto obecná míra jen pracovní silou, která je menší. Při stejném počtu lidí bez práce by tedy evidenční ukazatel vyšel nižší. Který z obou vlivů převáží, závisí na období. Za důležité považuji hlavně to, že se čísla nedají odečítat ani zaměňovat; každé má smysl srovnávat jen s jeho vlastní minulostí.

Kdy se bez znalosti definice čte číslo špatně

Nízká míra nezaměstnanosti ještě neznamená, že pracuje velká část populace. Pokud hodně lidí studuje, pečuje o rodinu nebo hledání vzdalo, klesne počet nezaměstnaných i pracovní síla a ukazatel zůstane nízko. Proto je dobré číst vedle něj míru zaměstnanosti, která se vztahuje ke všem obyvatelům daného věku. Stejná opatrnost platí u zpráv typu „nezaměstnanost vzrostla o pětinu“ – více o tom píšu v textu o rozdílu mezi procenty a procentními body.

Nezaměstnanost je jedním ze tří základních ukazatelů, které shrnuje přehled o tom, jak se měří ekonomika; podobně jako u cen, kde spotřební koš popisuje průměrnou domácnost, i tady výsledek stojí na předem dané definici. Až uvidíte v titulku jediné číslo o nezaměstnanosti, doporučil bych nejdřív dohledat, kdo ho vydal. Je-li zdrojem ČSÚ, jde o definici ILO a lze ho srovnat s jinými zeměmi. Je-li zdrojem ministerstvo nebo úřad práce, jde o evidenci a hodí se pro srovnání okresů a krajů.

Zdroje

• Český statistický úřad – Výběrové šetření pracovních sil: metodika
• Mezinárodní organizace práce (ILO) – rezoluce Mezinárodní konference statistiků práce o statistice práce, zaměstnanosti a nevyužití pracovní síly
• Ministerstvo práce a sociálních věcí – metodika ukazatele podíl nezaměstnaných osob
• Eurostat – EU Labour Force Survey: Methodology